Německý psycholog a etnolog dr. HOLGER KALWEIT (60) je považován za předního evropského odborníka na keltskou kulturu a její spirituální odkaz. Procestoval celý svět, pět let strávil v Indii, spal v Cheopsově pyramidě i na jejím vrcholu, oponoval dalajlamovi, v indickém Benáresu meditoval se svatými muži, účastnil se posvátných rituálů s Indiány i Aboriginci (domorodci) a Evropu seznámil se spirituálním odkazem šamanů. Všechny staré národy, které dnes bůhvíproč považujeme za primitivní, o existenci říše mrtvých vůbec nepochybovaly... Obrovské množství indicií existence "něčeho" po smrti se objevuje samozřejmě i dnes.
Kdy se začal rodit váš zájem o to, čím se nyní zabýváte?
Narodil jsem se v bývalé NDR, přesněji řečeno v ruské okupační zóně, v malé vesničce u Rudolstadtu. Otec byl obchodník, měl velký majetek a nechtěl odejít, pořád věřil, že se něco změní. Když mi bylo pět let, matka se mnou emigrovala. Uprchla přes Berlín a potom jsme odešli do Frankfurtu. Otec se z NDR nikdy nedostal. Matka byla herečka, ve své době dost slavná, a neměla na mě moc času. Mé dospívání ovlivnila babička, jež se zabývala filozofií. Proto jsem poměrně brzy začal číst německé filozofy, Nietzsche, Kanta, Hegela, Goetha. Babička měla úžasný přehled. Po gymnáziu jsem odjel do Tibetu a navštívil království Mustang. Tam jsem poprvé absolvoval terapii ve tmě, jíž říkají yangtik. Nejdřív jsem to bral jako pouhé dobrodružství, ale pobyt ve tmě naprosto změnil můj život.
Co je to za terapii?
Tibetští buddhističtí mniši některých tradic ji vlastně podstupují jako určitý vrchol svého zasvěcení. Je to jednak iniciační cesta, jednak terapeutická metoda, která je zdánlivě velmi jednoduchá. Adept je během ní v naprosté tmě. V Tibetu trvá sedm týdnů; já jsem ji celou absolvoval celkem třikrát a byly to jedny z mých nejúžasnějších zážitků v životě. Před lety jsme se ženou koupili dům v lesích ve Schwarzwaldu, kde ji provozuji pro lidi z celého světa.
Lze takhle náročnou terapii přenést jednoduše z Asie do Evropy? Nemůže dlouhodobý pobyt ve tmě pro Evropana zanechat trvalé zážitky spíš depresívního charakteru? A k čemu je takové léčení vlastně dobré?
Podvědomí všech lidí na světě je přibližně stejné. Ať přijedete kamkoli, všude narážíte v podstatě na tentýž druh problémů -osobních, rodinných, mezilidských, existenciálních. Výjimky jsem potkal snad jen v šamanských společenstvích, kde se přece jenom pohybují trochu jiní lidé. Ptáte se, k čemu je toto léčení dobré. Víte, často za mnou přijíždějí lidé, kteří se sami zabývají terapií, žijí duchovně, meditují. Po několika dnech pobytu ve tmě zjistí, že nic z toho není potřeba. Pobyt ve tmě vyrovnává problémy nejhlubšího podvědomí. Možná vám to bude připadat nadnesené, ale nejčastějším pocitem je prožitek blízkosti smrti a z toho plynoucí přehodnocení životních priorit.
Kamenný muž či pastýř u obce Klobuky nedaleko Slaného, největší menhir na našem území, a Holger Kalweit, který před ním říká svým příznivcům: Uděláme si rituál, dobijeme jej!
Foto: JAN W. DRNEK
Můžete trochu přiblížit zážitky vašich klientů?
Terapie ve tmě vypadá tak, že lidé ke mně přijíždějí na jeden, maximálně na sedm týdnů a po tuto dobu zůstávají v úplné tmě, v naprosto utěsněných místnostech. Každý den za nimi na hodinku zajdu, když si to přejí, a hovořím s nimi. Líčí mi své zkušenosti, jak se jim vede, co vidí, slyší nebo cítí. Po jednom a půl dvou týdnech přicházejí velmi hluboké zážitky. Například místnost se velmi zvětší, prostor se rozšíří a oni dostanou strach: Kde jsou dveře na záchod? Jsou tu, ale oni je nemohou najít. Místnost je strašně velká. Pak mají samozřejmě mnoho vizí. Vidí všechno možné. Jejich vize se jim zdají naprosto reálné, jasné, zřetelné. Někdo stojí vedle nich, mohou se ho dotknout, je skutečnější než skutečný. Další jsou prožitky světla. Lidé zažívají světlo a v místnosti je přitom tma. Úplná tma, všechno je utěsněno, zatemněno, ale najednou zleva zezadu přichází světlo, které je stále jasnější. Pak je celá místnost světlá, přichází silné sluneční světlo, úplný jas. Ale to se stane, jen když už člověk vůbec nemyslí.
Promiňte, ale mně připadá, že se v tuhle chvíli spíš pomátli. Existuje pro objasnění takového stavu jejich psychiky nějaké racionální, nejlépe medicínské vysvětlení?
Na člověka přicházejí každou vteřinu stovky vjemů. Naše smysly je nedokáží zpracovat, filtrujeme jen část. Ve tmě ovšem nepřichází zvenku nic, co by člověka rozptylovalo. Může se proto doslova dotknout vlastní duše, což je zážitek nad jiné. Opravdu se nejedná o žádné pomatení. Naše západní společnost je nastavená tak, že čím víc se člověk rozptýlí, čím více zábavy se mu nabízí, čím víc se přestane zabývat sám sebou -- tím prý bude šťastnější. To je ovšem nejen ze spirituálního hlediska veliký omyl. A právě ve tmě nastane chvíle, kdy už člověk nic necítí, kdy už v hlavě nic není. Pak přijde světlo, krásná hluboká zkušenost. Jeden muž mi dokonce řekl: Já jsem přijel do tmy a najednou tam bylo větší světlo než ve dne. A často také přicházejí mrtví, zemřelí. Jsou v místnosti a je možné s nimi mluvit. To je pro mnoho lidí někdy děsivé. Ale protože s nimi vždy o všem hovořím, mohou to zpracovat.
Říkáte - rozmluvy s mrtvými... Tomu ale člověk s materialistickým vnímáním světa už vůbec nemůže uvěřit.
Všechny staré národy, které dnes bůhvíproč považujeme za primitivní, o existenci říše mrtvých vůbec nepochybovaly. Mnohé kultury to zpracovaly v tzv. knihách mrtvých; mezi nejznámější patří Tibetská a Egyptská. Obrovské množství indicií existence "něčeho" po smrti se objevuje samozřejmě i dnes. Znám se léta s Raymondem Moodym, Američanem, jenž otevřel tuto problematiku celému světu. Předmluvu k mé knize Svět šamanů a vnitřní vesmír napsala Elisabeth Küblerová-Rossová. Ta sbírala první zkušenosti se smrtí jako dobrovolnice Červeného kříže na konci války v Majdanku. Francouzský hvězdář Flammarion popsal začátkem minulého století stovky případů kontaktu s mrtvými. Pro mě to není nic, o čem bych měl pochybovat. Navíc mi stačí mé vlastní prožitky.
Jak je to s prožitky vašich klientů ve tmě, co je podle vás spouští?
Úplně na začátku pobytu přicházejí jen obvyklé psychologické věci a problémy, vystupuje celý životní příběh, o tom je třeba také hovořit. Po pár dnech to ale pomine a pak se dostaví opravdu zajímavé otázky: Co je to bytí? Co to všechno znamená? Tyhle otázky se objevují samy od sebe,
Svá vysokoškolská studia beru trochu jako ztrátu času. Daleko víc mi daly moje ,divoké roky' v USA, především na Havaji, dále přátelství s lidojedy, šamany a léta strávená v Indii, říká Holger Kalweit.
Foto: LUDMILA ŠKRABÁKOVÁ
mluvíme o nich a lidé jsou především ohromeni. Najednou už neexistuje čas. Lidé nevědí, jaký je den, kolik je hodin, jsou překvapeni a hluboce dojati. Poté přicházejí spirituální zážitky, aniž by pro to cokoli dělali. Žádné cvičení, žádná meditace, vůbec nic. Oni jen sedí ve tmě, líně a nečinně. "Dnes jsem byl naprosto líný," říkají. V tu chvíli vím - aha, teď to pomalu začíná. Musí prostě zlenivět. A potom to najednou přijde, jako ve výtahu, všechno musí ven, nahoru.
A co si klienti odnášejí z "dobrovolného uvržení" do tmy?
Když terapie skončí, lidé vyjdou ven, uvidí okolní svět a většinou pláčou. Jsou zprvu trochu vylekáni a říkají, že světlo, které zažili, je láska. Oni to tak cítí. A pak říkají ještě, že světlo je čiré vědění, láska, jednota se vším. Je to opravdu krásná zkušenost. Druhý aspekt jsou spirituální zkušenosti - kontakt s mrtvými, říší mrtvých, otevření jiné dimenze. Je možné to říci ještě jinak: jsou to lehké, snadné zážitky, jež přivodí tma.
Jak se na vaši metodu dívají němečtí psychologové či psychoterapeuti?
Sám se někdy divím, kolik jich za mnou jezdí. Druhá početná skupina jsou velmi bohatí lidé, co hledají smysl života. V penězích jej nenašli, byli už všude, mají manželky, milenky, mají psychologa, psychoterapeuta, ale pořád jim něco chybí. Moderní psychologie je podle mě zcela neuspokojivá. Člověk totiž potřebuje spíš rituály než individuální hovory. Skupiny, svaté rituály v přírodě. Neboť mistr nebo terapeut je strom, ne člověk. Proto vedle terapie ve tmě, které říkám dunkelterapie, provozujeme i naturterapii v přírodě, nebo naopak v šeru, v jeskyních, často i v jiných zemích, kde jsou krásné jeskyně. Jednou za rok jezdím s lidmi na Maltu a na Bali, někdy cestujeme ke kmenovým kulturám.
Ve světě jste považován spolu se svou ženou Amelií Schenkovou za jednoho z největších expertů na šamanismus. Co vás na šamanismu přitahuje?
Šaman je člověk, jenž žije jednou částí své osobnosti v duchovním světě. K rozhodnutí stát se šamanem ho často přivede osobní zážitek blízkosti smrti. Sám jsem v tomto životě třikrát prošel zážitkem blízkosti smrti, takže vím, o čem je řeč. Navštívil jsem hodně šamanských společenství na všech kontinentech.
Jaký máte názor na všeobjímající hnutí, tzv. new age?
Žil jsem v Americe zrovna v době, kdy se začalo tohle hnutí formovat. Potkal jsem se s mnoha lidmi, kteří jsou považováni za zakladatele. Přátelil jsem se s legendou výzkumů LSD Timem Learym, s Ramem Dassem, jak už jsem říkal, i s Raymondem Moodym, mužem, jenž přiblížil světu problematiku stavů blízkosti smrti, s psychoterapeutem Abrahamem Maslowem, rozmlouval jsem několikrát i s dalajlamou, dobře se znám i s vaším krajanem Stanislavem Grofem, průkopníkem holotropního dýchání. Naše profesní cesty se ale nakonec vždycky rozešly. New age bylo vynikající už tím, že se něco pohnulo. Zažil jsem studentské bouře v Německu, dobře se pamatuji na tu dobu nadějné beznaděje. Myslím si, že celý svět potřeboval impuls, a je celkem jedno, jestli to nazýváte věk Vodnáře, nebo hledání smyslu života. Již zmíněná Elisabeth KüblerováRossová se například po celý svůj život starala jen o umírající, to ona vlastně vymyslela hospice, byla to úžasná žena, která chápala, že smrt je přirozenou součástí života. To je mimochodem i jeden z aspektů new age: zájem o smrt, o knihy mrtvých, popisující život duše v zásvětí.
Hodně jste se zabýval keltskou společností, jejich náboženstvím i mystikou. Pokud se týká Keltů, mají Němci a Češi něco společného?
Také nesmíme zapomenout na Germány a tehdejší osídlení střední Evropy. Víte, keltská společnost byla hluboce esoterická. Ale to, co známe z filmů a knih, jsou jen naše pohádkové představy o Keltech, jejich společnosti nebo způsobu vedení válek. Keltský bojovník nešel do boje přežít, šel v něm zemřít, přejít do jiné dimenze. Aby měli dost síly, čerpali muži i ženy před bitvou energii ve zvláštních čtvercových valech zvaných šance. U vás jich zbylo jen pár, ale v Bavorsku jich jsou stovky. Keltská zuřivost, které se Římané tolik báli, pocházela z jejich blízkého kontaktu s přírodou, z níž čerpali. Velká bohyně nám daruje velkou lásku a krásnou heroickou smrt. A takový je život: zítra zemřu, až vytáhnu do boje. To byl keltský ideál, neboť Keltové válku uctívali, boj byl dobrý a oni umírali. Pro mladého keltského bojovníka existovalo jen jedno - nádherný osud. Uděláme malou válku, neboť tak budeme moci zemřít. S dobyvačnými válkami posledních staletí to samozřejmě nemá nic společného.
Čím se zabýváte v současné době?
Můj hlavní životní zájem se jmenuje prahmota nebo, chcete-li, plazma. Zásadní otázka zní, na čem je založena, z čeho je. Všichni výzkumníci, Řekové, všechny starověké kultury se snažili tuto otázku prahmoty vyzkoumat. A to jsem taky dělal. Zabýval jsem se předsokratovci, všechny jsem důkladně zkoumal, pak jsem studoval Egyptskou knihu mrtvých, protože i Egypťané pracovali s pralátkou stejně jako Germáni i Keltové. Neustále mě zajímá, co k tomu řekly všechny zaniklé kultury. Zjistil jsem, že tehdejší zasvěcenci věděli víc než dnešní fyzici. Atomový reaktor není vůbec zapotřebí. Prahmota je ... problematická. Není to hmota. Není to ale jednoduše jiná forma hmoty, je to i duše. A v tom spočívá tajemství všech starých kultur. Třeba u Mayů, na Velikonočních ostrovech nebo v Peru je to doslova do očí bijící. Vaše duše je pralátka, moje rovněž, stejně tak i váš časopis. A proto jsme ona, já, vy, stůl, stromy na úrovni pralátky. Jsou všechny stejné, jsou si rovny a mohou na této úrovni komunikovat. A to je celá filozofie. Bez mnoha vlastních komentářů. To byl vlastně můj hlavní výzkum.
Podle všeho skutečně věříte, že mrtví žijí mezi námi.
V prahmotě neexistuje prostor ani čas, všechno je jednota. Teď máte například iluzi, že sedíte metr ode mne. To platí ale jen ve hmotě. Ve skutečnosti, v pralátce, je vše na jednom bodě. A proto jsou tu mrtví, vždy a všude, protože existuje jen jeden bod. Nebo můžete klidně říci vesmír, jak chcete ...
Říkal jste, že k vám jezdí lidé z celého světa. Z Čech také?
Ano. Byl jsem překvapen, kolik spirituálně založených lidí jsem mezi Čechy potkal. Proto do vaší země rád jezdím. Češi jsou mnohem otevřenější než Němci, cítím se tady opravdu báječně. V poslední době jsem si dvakrát přijel prohlédnout menhiry, navštívil jsem úžasný dolmen u Jablonce, fascinující kamenné řady u Kounova, místa neskutečné síly. Čechy jsou krásná země, esoterický střed Evropy.
Reflex 23/2005
