Stařec a moře
Byl už starý, vyjížděl sám v loďce na lov do Golfského proudu
a teď tomu bylo čtyřiaosmdesát dní, co nechytil jedinou rybu. Prvních
čtyřicet dní s ním jezdil chlapec. Ale po čtyřiceti dnech bez úlovku
řekli chlapci jeho rodiče, že starý je už dočista a nadobro salao, což
je nejhorší druh smolaře, a chlapec začal na jejich příkaz jezdit
s jiným člunem, který ulovil tři pořádné ryby hned první týden.
Chlapec byl smutný, když viděl, jak se starý každý den vrací
s prázdnou loďkou, a vždycky mu šel pomoci odnést buď kotouče
šňùry nebo hák s bodcem a harpunu a plachtu skasanou kolem stěžně.
Plachta byla záplatována pytli od mouky a svinuta vyhlížela jako
vlajka trvalé porážky.
Stařec byl hubený, vyzáblý a zátylek měl zrytý hlubokými rýhami.
Na lících mu vyvstaly hnědé skvrny kùže, zrohovatìlé na ochranu
před odrazem slunce v tropickém moři. Ty skvrny mu sahaly po
stranách obličeje až dolù a ruce mìl zjizvené hlubokými zářezy od
toho, jak se lopotil s těžkými rybami na šňùrách. Žádná z těch jizev
však nebyla čerstvá. Byly tak staré jako výmoly v bezrybé poušti.
Všechno na něm bylo staré, až na jeho oči. Ty měly stejnou barvu
jako moře a hleděly vesele a nezkrušeně.
„Santiago,” řekl mu chlapec, když šplhali na břeh, kam pak
vytahovali loďku. „Mohl bych jezdit zase s vámi. Vydělali jsme
nějaké peníze.”
Stařec kdysi naučil chlapce rybařit a chlapec ho miloval.
„Ne,” odpověděl stařec. „Jsi na šťastném člunu. Zùstaň s nimi!”
„Ale vzpomeňte si, jak jste jednou nezavadil o rybu sedmaosmdesát
dní a pak jsme tři neděle chytali kapitální kusy den co den!”
„Vzpomínám,” přisvědčil stařec. „Já vím, že jsi ode mne neodešel
proto, že bys pochyboval.”
„To mi poručil táta. Jsem ještě kluk a musím ho poslouchat.”
„Já vím,” odpověděl stařec. „To je docela přirozené.”
„Nemá zrovna moc víry.”
„Nemá,” řekl stařec. „Ale my máme. Vid?”
„Máme,” potvrdil chlapec. „Mùžu vás pozvat na Terasu na pivo?
Pak odneseme věci domù.”
„Proč ne?” souhlasil stařec. „Jako rybář rybáře.”
Seděli na Terase a mnoho rybářù si dělalo ze starce legraci a on se
nezlobil. Jiní, z těch starších, se na něho dívali a bylo jim smutno.
Ale nedávali to najevo a hovořili zdvořile o proudu, o tom, v jaké
hloubce za sebou dnes vláčeli šňùry, o stále pěkném počasí a o tom,
co viděli.