Zamyšlení s druidem
Pak přišel obvyklý vánoční shon a nějak jsem zapomněl. Spíš bych měl říct, že jsem tyhle myšlenky odsunul do nižších pater vědomí. Ony však stále žily svým životem a s plnou silou mi prolétly hlavou den před Silvestrem, po Vánocích. To jsou křesťanské svátky radosti nad zrozením spasitele. Nebo oslavy slunovratu, ale to zatím vynechme. Měl jsem doma stromeček, tyhle svátky i ty předchozí. Posledních několik let jsem chodil do lesa hledat, kde se dělaly probírky a tam si vybíral. Někdy to byla špička vzrostlého stromu, jindy dřevaři uřezali malé stromky. Vždycky jsem si bral jen ty, které už někdo uřízl a nechal je v lese ležet. Nikdy jsem neuřízl nový stromek. Letos to ale bylo trochu jiné, nějak jsem se pořád nemohl dostat do lesa a hodný soused mi na poslední chvíli dal pěknou borovičku. Byl jsem rád, protože se můj syn na stromeček moc těšil a byl by zklamaný.
Po Vánocích odjel a už nebyl důvod ten stromek mít dál doma. Všude kolem mě jsou lesy, přírodu mám takřka na dosah ruky. Šel jsem milou borovičku uklidit. A v tu chvíli mě to došlo. Vánoce, svátky narození Božího syna a já tu stojím před zabitým stromem, před zmařeným životem. Tak tedy narození spasitele, vykupitele lidstva, toho nejdůležitějšího. Nejméně poslední dvě staletí na počest tohoto výročí zdobíme vánoční stromeček. Miliony smrtí každoročně připomínají, že se narodil Boží syn. To je příšerná myšlenka, vlastně skutečnost. Církev nám tvrdí, že spasitel zemřel na kříži proto, abychom my lidé, mohli po své smrti navěky žít kdesi v nebi. Dobrá, tak tedy nám dal věčný život. A jak projevujeme vděk za tento dar? Zabíjením. Nejhorší na tom je, že hlava církve, sám papež s blahosklonným úsměvem přihlíží, jak mu před okny rok co rok vztyčují mrtvý vánoční strom. Křesťané se chovají, jako by nikdy nečetli Bibli, hlavně tu část, kde se tvrdí, že Bůh je všudypřítomný a "cokoliv jste učinili tomu nejmenšímu, jako byste mne učinili".
Přestože jsem pokřtěný římský katolík, necítím se jím být. On vůbec křest a tím i včlenění do církve prováděné u nemluvněte, což jsem tehdá byl, je dost protismyslné. Vždyť i sám Kristus se nechal křtít ve třiceti letech, když už měl z věcí rozum a hlavně mohl se sám svobodně rozhodnout. No nic. Každopádně jsem udělal něco, z čeho by církev moc radosti neměla. Já tu borovičku odprosil, docela prostě jsem ji požádal za odpuštění a poděkoval jí, že jsem díky ní mohl potěšit svého syna. Tohle všechno jsem udělal s úctou, jaká přísluší rozmluvě s jinou bytostí. Říct to za středověku, už by pro mě chystali hranici. A to je právě to, co mi brání být členem katolické církve, přestože mne pokřtili.
Nějak nedokážu přijmout myšlenky inkvizice, svatých válek, drancování amerických říší pod záminkou šíření pravé víry, hlásání jednoznačných a nesmiřitelných postojů či nemilosrdného zabíjení lidí s odlišnými názory, než byly ty papežem schválené. Pravda, v případě inkvizice nebo upálení Jana Husa církev uznala své omyly, jenže jí to, chudince, trvalo celá staletí!
Až na vyjímky, po celou historii nešlo o nic jiného, než o hromadění majetku a světské politické moci. Naneštěstí právě ty vyjímky s čistými úmysly, vírou i srdcem rozhodujícím způsobem přispěly k upevňování moci a dalšímu hromadění majetku církve. Dávaly totiž viditelný příklad uskutečnění krásných myšlenek. Přirozeně z toho nic neměly, to snad nemusím zdůrazňovat. Nedělám si moc nadějí, že by to dneska bylo jinak. Naštěstí už hranice neplanou tak snadno a vraždění, byť pohanů, je ve většině zemí trestné. Ano, mám v úctě ostatní živé tvory, snažím se jim porozumět, usiluji o soulad s přírodou, ctím svobodu jiných bytostí, cením si moudrosti předků i starších, přijímám vnucený boj, nezavrhuji žádnou myšlenku dokud ji neprozkoumám, spoléhám především na svoje síly, nenechám si nikým mluvit do života, nebojím se i tvrdé fysické práce, nevyhýbám se učení nových věcí, odmítám plané řečnění a nedávám důvěru ani úctu nikomu, kdo mne nedokáže přesvědčit, že si ji zaslouží.
Jestli si tohle vyznání přečte katolík, tak mu určitě vstávají vlasy hrůzou na hlavě, protože to je všechno, jenom ne vzor člověka katolického vyznání. S křesťanem, tedy s křesťanem v biblickém pojetí, bych se určitě na mnohém shodl. Například bezvýhradně souhlasím s myšlenkou stvoření světa, s tím, že člověk zdaleka není nemocnější bytostí ve vesmíru a představa boha jakožto všudypřítomné tvořivé síly mi také není cizí. Už bychom se ale neshodli třeba u desatera a nutnosti jeho zachovávání za všech okolností. Proti zákazu stavění model, křivého svědectví, krádeží nebo lačnění po cizím majetku nelze nic moc namítat. Ale už třeba k Nezabiješ mám jisté výhrady. Představme si, že by se v roce 1938 povedlo zabít Hitlera a jeho admiralitu. Hřích? Sotva. A když fašisté začali válku a hromadné vyvražďování? To snad měli křesťané mlčky přihlížet, protože desatero jim zakazuje zabíjení? A jak je to s oním oko za oko, zub za zub? Co vlastně platí víc? Za zmínku také stojí faráři snad všech možných křesťanských církví žehnající zbraním! Tady se asi s křesťanstvím neshodnu.
Trochu podivné je i přikázání k bezmezné úctě k rodičům a hlavně příkaz milovat jediného boha, no jasně, že toho křesťanského. Vždyť láska, úcta a důvěra jsou rodné sestry a ty nelze někomu přikázat. Ty lze jedině získat darem, když se mi povede přesvědčit, že jsem jich hoden a že mi mohou být věnované. Pojďme pro příklad k rodině. Když rodiče dají vzniknout dítěti, tak mají jeho přirozenou lásku i důvěru. Jak dítko roste a stále více používá svůj vlastní rozum, musí je rodiče znovu a znovu přesvědčovat, že si jeho důvěru zaslouží. Jinak řečeno, že je na ně spolehnutí, že nezklamou. To, že mne někdo "stvořil" (porodil) ještě nutně neznamená, že by mě někdy v budoucnu nemohl podtrhnout nebo mi ublížit. Proto používám svoje smysly a rozum, abych neustále hodnotil jeho jednání a zvažoval, zda mu mohu věřit, či nikoliv. Jenže křesťanský Bůh po nás tohle nežádá. On přikazuje Milujte mne. Tvrdí Pochybujte, ale jen když vaše pochyby vás povedou k víře ve mne. Tvrdí Neublížím vám, protože jste moje děti. Ale to je jenom tvrzení, kde jsou důkazy? Odpovědí je další tvrzení, tentokrát, že Bůh je nejdokonalejší bytost, která nikdy nelže a netrpí lidskými slabostmi. Dobrá, a důkaz? Zase žádný.
Nedá mi, abych se v téhle souvislosti nezmínil o jedné maličkosti. Podle Bible Bůh po potopě člověku slíbil, že už ho nikdy nevyhladí vodou, což lidi tehdá velmi potěšilo. Mne na tom děsí taková drobnost a to, že o vyhlazení dejme tomu ohněm či plynem nepadlo ani slovo ...
Takže si i při své pravdomluvnosti nechal zadní vrátka pro to, jak nás někdy v budoucnu vyhubit. Kupodivu věřícím to nepřipadá nijak divné nebo podezřelé. S naprosto slepou důvěrou se obrací k někomu, kdo sice nelže, ale také neříká celou pravdu. Jak nemyslící stádo. Nic na tom nemění boží slib, že svoje věrné od zkázy uchrání. Jenže kdo bude rozhodovat o tom, kdo je věrný a kdo ne? Zase sám Bůh. Kde je záruka, že rozhodování bude spravedlivé? Já vím, zase to nedoložené prohlášení o božské dokonalosti. Další věc, která mi na křesťanství vadí.
Představa boha nebo bohů jako bytostí podobných člověku, jenže mnohem mocnějších, ale ne všemocných, bytostí s jistými slabostmi s nimiž je možné uzavřít partnerství a které mohou, ale nemusí pomoct, když je o to požádáme - ta je mi mnohem bližší. Přesto si nemyslím, že bych byl typický pohan. Tak třeba odmítám myšlenku neustálé přípravy na boj a vyhledávání válek, což je známé zejména z germánské mytologie. Taky zavrhuji jakékoliv zabíjení jakožto oběti bohům, známé z řecké, římské a normanské víry. Asi mě nikdo nepřesvědčí o posvátnosti a nedotknutelnosti nějakého zvířete jako hinduisty. Odmítám se nečinně poddat osudu jako to dělají vyznavači islámu.
Zkrátka jdu si svou cestou i když se snažím zachovávat určité zásady. Přesně tak to kdysi dělali Keltové a nejspíš proto je mi tenhle národ tak blízký. Jeho příslušníci si nejvíce cenili odvahy, samostatnosti, rozumu, síly ducha i těla, moudrosti věků a nikdy se nebáli přijmout nové myšlenky, pokud došli k závěru, že jsou správné. Křesťan a tím méně katolík by se v mojí situaci nikdy vánoční borovičce neomlouval, Keltovi by to nepřišlo nijak divné a nejspíš by to udělal. Katolickým křesťanům přijde stavba honosných hrobek přirozená, Kelt by ji asi nepochopil a kdyby ano, tak by ji pravděpodobně rychle zavrhl. Já také. I proto se cítím být Keltem.
A taky hodně Irem, i když mě pro mou šetřivost považují spíš za Skota.
Asi tak po necelém roce od vzniku tohoto textu na mě sedla taková divná nálada, z níž jsem se pokusil vyléčit medovinou a tímhle článkem.
Druid Roman
plné znění http://druid.euweb.cz/texty/vyznani.htm