Dávné civilizace a dál .....

Starým tisem, stromy, naplnění , souznění. Souznění..... Souznění, souznění duší, souznění  nástrojů ? Verdi, Vivaldi, Mozart anebo Bethowen , jejich hudba přináší pohlazení a radost?

Symfonie zní najednou, přicházíš a přinášíš poselství  tisu, říkáš mám rád . Přicházíš  ke stromu ,vnímáš šepoty, vnímáš  důvěry, vnímáš  lásky,  

mé stáří je na tisíc let,

již v dobách pohanů jsem rostl a kvet ...

u tisu již jedno zastavení proběhlo, za ten den jsem se setkal ještě s několika starými krásnými dámami, které my lidé nazýváme lipami, povídání se stařičkým hluchým dědouškem u jedné z lipek ...

A dědoušek, přestože neslyšel povídal a povídal, přiznám nevím zda to byl živý dědoušek anebo duch lípy, který se po staletí nudil a chtěl si popovídat  a tak na sebe na chvíli vzal lidskou podobu 120 letého stařečka, který kdykoliv jsem se na něco zeptal, říkal " musíš víc nahlas synku, já neslyším ". Jeho povídání je moc krásné,něžné a laskavé, jeho povídání je pohlazení.. Znal historii všech stromů z okolí a z jeho slov zněla láska, jen když řekl letopočet 1896 a zeptal jsem se jak to víte ? " Neslyším synku víš"  a usmíval se . Usmíval se krásným a moudrým úsměvem, jeho vrásčité skráně připomínaly kůry stromů a vím až se k těm lipám vrátím a budu se po stařečkovi ptát, nikdo ho nebude znát a až se objevím u lipky, někdo mi poklepe na rameno a řekne, " tož synku to su ja a jak se daří a  ja vůbec neslyším a toš vítaj.

nečekal jsem další překvapení. Hluboce  jsem se mýlil.270 letý mladík za kterým jsem se vypravil  v následujícím dni mi  lehce vysvětlil, jak moc....

Přijížděl jsem za " mladíkem" autem ačkoliv se to nemá a za stromem má člověk ujít nějaký ten krok. Hledal jsem jej na mapách a věděl jsem jen jméno obce. Když se přede mnou objevil, bylo už pozdě cokoli měnit. Byl tam, krásný, obrovský, dominantní, přátelský a něžný.

Něžný....., je zvláštní spojovat tohle slovíčko s takovýmhle stromem, tedy jehličnanem. Většinou jsou jehličky studenější než listnáče, tady ne. Tady jsem se okamžitě potopil do krásné jemné  a příjemné energie. Vzpomenu - li na 1 000letý dub v Dalovicích, který je takový suchý patron, promiň dube, ale studený čumák a strohý a jakoby nepřátelský a uzavřený, trošku na něj něco prozradím, tedy v dobrém, je to jen taková skořápka. Ve skutečnosti je mírnější a příjemnější než se na oko dělá.

Zpět k sekvojovci. Sekvojovec, zvláštní studené slovo ve spojení s tímhle malým  veselým a příjemným mladíkem, spíše mu bude slušet za pár stovek roků až bude čnít krajinou. Teď je spíše sekvojkem ikdyž největším v Evropě. Má pouhých 48 metrů a jeho starší bratři dorůstají do výšky úctyhodných 100 i více. Možná proto, že je mu jen nějakých 270 roků je takový hravý a něžný a ne důstojný patron jako jeho praděd dub.

Sekvojek mne okamžitě přijal, hodil mne do jezera své energie a být  to voda asi sedím na dně Bajkalu a nebýt vodník, tak než vyplavu tak se utopím. Kroužil jsem okolo toho krásného živého tvora a jakoby nic jsem se k němu pomaličku přibližoval. Jenže on to věděl a smál se, smáli jsme se oba, blbli jsme jako malí kluci. Po nekonečném čase, nevím zda po dvou hodinách anebo více anebo méně, čas tam neexistoval, jsem stanul pod obrovskou pevnou majestátní klenbou jeho silných větví.

Stál jsem pod ním v němém úžasu a hleděl do jeho krásných pevných větví a projížděl mnou obdiv, úcta, pokora. Když se mi v očích objevily slzy, sekvojek se ozval a řekl "hele zas to tak nepřeháněj " Mladej, krásnej, veselej rošťák s kterým šijou všichni rohatí.

Pod klenbou tohoto, ale i jiných krásných stromů jsem si opět uvědomil, že skutečně jediné koruny, které mají na světě smysl, jsou právě korunami stromů, uvědomil, že jsem " jen " člověk a dostal a dostávám obrovský dar lásky nejen od stromů, dává ho každá rostlinka, dává ho příroda, dává ho vše co je okolo nás, stačí jen naslouchat a hudba lásky a souznění začne znít. Postůj jen na chvilku človíčku,rozhlédni se a naslouchej, stojí to za to ..

 ještě větší rošťák